Jak nazrává Montepulciano d’Abruzzo?

Odrůda Montepulciano pěstovaná převážně v regionu Abruzzo rozhodně nepatří mezi ty obletované. Vlastně se dá říct, že se jedná spíše o vína v ranku nižší až vyšší střední třídy. Za pár korun; na běžné denní pití. Vše je ale o přístupu k vinici a nastavení hektarového výnosu. A taky je tu faktor zrání, o kterém se z výše zmíněného důvodu nikde nepíše. A to je škoda.

Odrůda Montepulciano d’Abruzzo nemá nic společného s víny z toskánského Montepulciana (primárně odrůda Sangiovese). Jistá spojitost by se tu našla, ovšem hlavně z důvodu vedení vinic a málo regulovaných výnosů má Montepulciano k velkým vínům (a v globálu vlastně i svého potenciálu) daleko.

Ano, i tady existují výjimky, které dávají svým hroznům potřebnou péči, a dělají víno tzv. na kvalitu. Ale to je poměrně nedlouhá historie a tak se o potenciálu Montepulciano d’Abruzzo nikde moc nepíše. Proč? Než by někde nazrálo, je dávno vypité. A tak když jsem na jedné aukci uviděl v jednom lotu tato vína v letech 2005 až 1982 (foto 1), přišlo mi to jako ideální příležitost odpovědět si na tuhle nevyřčenou otázku sám. A přestože jsem o vínech a vinařstvích nevěděl nic, děly se věci...

Montepulciano d’Abruzzo v ročnících 2005 až 1982

Cantina Tollo, „Villa Castello“ Montepulciano d’Abruzzo, DOC, 2005 (foto 2a)
Vůně je nazrálá, příjemná, poměrně plná a intenzívní, vyvážená, prachová, s tóny podzimního listí, jeřabin, čaje, ovocnosti kompotové šťávy ze směsi plodů, bylinnými extrakty a sudem na pozadí. Chuť navazuje, objevuje se náznak rozinek a později i sušených švestek, bylinky jsou citelnější. Víno je velmi dobře postavené, příjemně šťavnaté a vyvážené, v těle střední, má vyšší vyzrálé ovocné taniny a delší až dlouhou perzistenci. Tak na úvod moc příjemné a zábavné překvapení. Tohle bych klidně pil. „Jenže tohle je super ročník 2005. To ty devadesátky nemůžou vydržet“, říkám si.

Poggio Varano, Montepulciano d’Abruzzo, DOC, 1993 (foto 2b)
Vůně je elegantní, jemnější, působí jakoby trochu řidčeji, ale těch vjemů... intenzívní, střední až plnější, s citelnými tóny „z pod flóru“, jinak minerálně-ovocná (třešně, jemná citrusová linka), s lehkým sudem na pozadí. Chuť dokonale navazuje. Víno je velmi dobře postavené, hodně šťavnaté (vysoká kyselina), zábavné, elegantní a zároveň hravé (jeko když lechtáte tygří mládě nebo plynový pedál Ferrari), dokonale vyvážené, v těle střední, na plech suché, se stále citelnými středními vyzrálými taniny a dlouhou perzistencí. Uff. Jestli první víno pozitivně překvapilo, tohle je výlet do jiné dimenze. Tenhle kousek je neskutečný a nadělá tolik parády, až přechází chuť. :-) „Ale ta osmdesátdvojka to stejně nemůže dát. Koukej na tu lahev.“

Filomus Guelfi, Montepulciano d’Abruzzo, DOC, 1990 (foto 3a)
Vůně je znovu elegantní a vyvážená, intenzívnější a plnější, působí mlaději, jinak minerálně-ovocná (směs lesních plodů, lehce citrusy na pozadí), s tóny spadaného suchého jehličí, podhoubí a sudu. Chuť navazuje, citrusy jsou výraznější. Víno je velmi dobře postavené, úžasně šťavnaté, přímé a poměrně přísné, až na mírně vyšší alkohol srovnané, v těle plnější, s vyššími vyzrálými ovocnými taniny, a dlouhou perzistencí s perfektně vybalancovanou kyselinou, lehkou nasládlostí a jemnou hořčinkou. Jsem nadšený a přestávám se divit. Takhle někde nakoupit víno za tři kila max, zapomenout ho na tři dekády ve sklepě a najdeš poklad. „Ty vole, ona to dá i ta dvaaosmdesátka.“

Colle Secco, „Rufina“ Montepulciano d’Abruzzo, DOC, 1982 (foto 3b)
Vůně je hodně nazrálá, zpočátku až s tóny framykoinové masti, postupně vyvážená směs čaje, šípků, jeřabin, bylinek, vlašských ořechů, sladkých koření, rozinek, s jemným nádechem dřeva. Podmanivá, kompaktní a komplexní, lehce nasládlá. Chuť dokonale navazuje, jde ještě více do čajů. Víno je velmi dobře postavené, celkem svěží (střední kyselina) a harmonické (s výborně integrovaným alkoholem), v těle střední, s mírně vyššími vyzrálými taniny, a delší perzistencí. Chuťově dokonale vyvážené, stále v super formě, byť už tak trochu na straně vín pro „úchyly“. Tolik vjemů a tak úchvatně poskládaných. Abych to řekl jasně... klidně bych vypil lahev sám, ale je otázka, jestli by to kvůli delší oxidaci vydržela. I tak palec nahoru.

Závěr

Jedno z největších překvapení u nazrálých vín za poslední dobu. Už dostat korky z lahví bylo docela dobrodružství (foto 4) a některé to nedaly. Vína jsou ovšem v perfektní (až solidní) kondici a potvrzují mi, že správně nazrálé víno je to nejvíc, co může být.

Subjektivně mě nejvíc bavilo Poggio Varano, nejmíň bych hodnotil Villa Castello 2005, ale potkat se s nimi znovu, se všemi, nezaváhám. Asi se z nás stali přátelé. :-)

Autor článku: PLI