16. února 2016

Audience Grand Cru Classé 2016

11. a 12. února proběhl v prostorách Rothmayerova sálu Pražského hradu již 11. ročník prestižní výstavy mladých vín z Bordeaux: Audience Grand Cru Classé, pořádané společností Merlot d’Or. Svá vína z ročníku 2013 představilo 35 různých châteaux. Ročník 2013 byl pro víno hodně složitý a na vínech to bylo znát. Tentokrát to prostě byla více práce než zábava.

Jsou ročníky, kdy vinař může víno jedině pokazit (v Bordeaux třeba 2005, 2009, 2010). A pak jsou ročníky, kdy se každý snaží zachránit, co se dá. Od striktní selekce hroznů při sběru naněkolikrát až po změnu představy o finálním víně a směřování k ní i přesto, že bych to vlastně chtěl jinak. Přesně takový byl ročník 2013, byť na účasti na Audienci se to ani moc neprojevilo (foto 1).

Rok 2013 byl prostě počasím hodně složitý. Studená zima a pomalý začátek jara plný deště už dávaly tušit, že sklizeň bude nižší, než je obvyklé. Pozdní kvetení (první půlka června), teplo až v červenci, a do toho kroupy. Léto svým teplým počasím pomohlo, ale v září se objevily další komplikace: vznik plísní. Merlot na levém břehu úplně nedozrál, Cabernet na tom byl trochu lépe, ale žádná sláva.

Podtrženo, sečteno, výzva jako hrom. Upustit od snahy udělat plná strukturovaná vína a raději se soustředit, podobně jako v roce 2007, na vína vyvážená, s kratším potenciálem zrání. Slovo konzistence v rámci oblasti ztratilo význam, kvalita se liší od château k château.

A přesně to se projevuje i ve vínch, která jsem měl letos možnost na Audienci ochutnat. Nejlépe z toho všeho vycházejí vína bílá (nejvíce mě oslovil Malartic-Lagravière), na sladkých se vliv počasí projevuje mnohem výrazněji (příjemný a poměrně vyvážený Suduirant, naopak řídký a až do jablek jdoucí Guiraud).

Červená jsou kapitolou samou pro sebe. Kvalitativně nejkonzistentnější mi přijdou vína z Pessac-Léognanu a Pomerolu, další oblasti jsou tak půl na půl, Margaux je asi průšvih největší…

Takto „zelená“ vína z Margaux už dlouho nepamatuju. Prý byl ročník 2013 podobný 2007, ale projev vín vypadá, řekl bych, ještě hůře. Za mě jediné trochu konkurenceschopné víno, které bylo z této apelace na Audienci k ochutnání, pochází z Brane-Cantenac. Ne že by v něm ty nedozrálé tóny na pozadí ovocnosti také nebyly, ale aspoň působilo vybalancovaně.

Ani Saint Julien není žádná hitparáda, ale jsou tu i vína, která hodně překvapila. Velmi hezké bylo Léoville Poyferré (foto 2b), kde letos znovu odvedli vzhledem k počasí mistrovskou práci. Zaujalo mě také jejich „udělátko“ na rychlejší provzdušnění vína (foto 2a). A pak je tu Beychevelle. Tady vážně smekám. Své práce jsou si hodně dobře vědomi, protože cena je vysoká. Vlastně téměř dvojnásobná než u Lagrange. Před pár lety byly ve stejné cenové kategorii.

Z Pauillacu tentokrát dorazili čtyři zástupci s dost rozdílnou kvalitou. Největším zklamáním pro mě byl opravdu hodně řídký a zelený Pichon Longueville Baron, který za avizovanou cenu aspiruje na největší neprodejné víno. Poměrně solidně se prezentoval Clerc Milon a hlavně Grand Puy Lacoste (foto 3), který byl ovocný a vyvážený, téměř bez nedozrálých tónů.

Ze Saint Estèphe nedorazil nikdo a to je hodně výmluvná informace…

Pojďme na pravý břeh. V Saint-Émilionu je situace podobná jako v St. Julienu, čímž mám na mysli kvalitu lišící se od zámku k zámku. Líbil se mi vývážený, ikdyž subtilnější projev Canonu La Gaffelière; ostudu si neudělal ani můj apelační etalon Figeac, přestože i on je v chuti dosti striktní.

Pomerol naopak vypadá celkem konzistentně. Je ale vidět, že i tady rezignovali na obvyklou plnost a udělali vína přímější a s kratším archivačním potenciálem. Solidně vypadá Gazin, slušně Petit-Village, a nejlépe z nich La Conseillante (foto 4). Ikdyž i to je na svůj standard hodně řídké.

Zbývá Pessac-Léognan, který působí nejkompaktněji ze všech apelací. Malartic-Lagravière, Latour-Martillac, Smith Haut Lafitte, ani Pape Clément (foto 5) nemají zelené tóny a to se prostě počítá. Ani tady to ale s plností vín není jako v lepších letech.

Závěr

Takže co se mi vlastně líbilo... Určitě organizace, která je dlouhodobě na vysoké úrovni. Od krásných prostor (foto 6), přes přehledný degustační karnet až po velmi dobré skleničky. Z vín mě nejvíce zaujal bílý Malartic-Lagravière, z červených Pape Clément, Beychevelle a Léoville Poyferré, nejlepší poměr výkonu a ceny má pro mě Grand Puy Lacoste.

Obecně se jedná o ročník složitý a nevyrovaný, s víny s nedozrálými taniny a subtilnějším projevem, na která ale nebude třeba dlouho čekat. Možná se dá zjednodušeně říct, že podle vyzrálosti hroznů je potenciál oproti výborným ročníkům tak na polovině až třetině. Tomu v podstatě odpovídají i ceny, takže to vypadá jako celkem spravedlivá hra. A kdo se v nákupech en-primeur trefil do vín, která „jedou“ na ovoci, za tři až patnáct let si možná ještě užije.

Autor článku: PLI